DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 18.03.2020 19:03:27

Aleš Matura - Genealogie

Čeští panovníci
Genealogie českých panovníků

Vážení návštěvníci mých stránek,
v této sekci nabízím zájemcům o hlubší poznání rodinných vazeb mezi českými panovníky možnost seznámit se s genealogií českých knížat a králů.

Každý jen průměrně historicky vzdělaný člověk
 asi ví, že Karel IV. byl po matce Elišce potomkem Přemyslovců nebo že většina našich panovníků od prvního historicky doloženého českého knížete Bořivoje I. v 9. století až po posledního rakouského císaře blahoslaveného Karla I. (jako český král Karel III.) ve století 20. tvoří nepřerušenou genealogickou linii, která je během toho tisíce let jen v pěti případech dotčena přechodem nástupnictví přes ženského člena rodu (Eliška Přemyslovna, Alžběta Lucemburská, Alžběta Habsburská, Anna Jagellonská a Marie Terezie Habsburská).

Méně lidí už ovšem ví, že také všichni "přiženění" králové, kteří vládli na základě dědických práv svých manželek, byli přímými potomky Přemyslovců, ať již šlo o Jindřicha Korutanského, Rudolfa I. Habsburského, Jana Lucemburského, Albrechta II. Habsburského nebo Ferdinanda I. Habsburského. A tak všichni panovníci, kteří u nás kdy vládli, včetně zvoleného "husitského krále" Jiřího z Poděbrad, nebo dokonce i všech protikrálů, jakými byli například Matyáš Korvín, Fridrich Falcký nebo Karel VII. Albrecht Bavorský, byli sice příslušníky různých rodů, ale dohromady tvořili jednu českou královskou rodinu, v níž byl každý příbuzný s každým.

Pouze u dvou českých králů - Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína - se mi doposud nepodařilo prokázat jejich přímé genealogické napojení na Přemyslovce. Tito vládci patřili k české královské rodině jen díky svým manželkám. V případě Jiřího z Poděbrad existuje jistá možnost, že byl vzdáleným potomkem Přemysla II. Otakara přes jednu z jeho nemanželských dcer, nicméně jedná se prozatím spíše o nepříliš podloženou hypotézu. U Matyáše Korvína není možno dovodit ani to.


Podrobnosti ohledně nainstalování programu GenoPro a jeho nastavení naleznete v podstránce aristokracie - rodokmeny.

 
Čeští panovníci

Otázka nástupnictví

Naše vlast je již téměř 100 let republikou. Nicméně, po déle než 1000 let před jejím vznikem byla monarchií. Nejprve do roku 1212 knížectvím (vévodstvím), poté až do roku 1918 královstvím. Na českém trůnu se za tu dobu vystřídalo několik desítek knížat a králů, kteří tuto zemi - tu lépe, tu hůře - spravovali a předávali dalším generacím. Ale existuje ještě i dnes někdo, kdo by mohl usednout na staroslavný trůn českých králů? Odpověď zní: Ano, existuje. A kandidátů můžeme nalézt hned několik. Vše záleží na tom, který dějinný moment si vybereme jako výchozí bod pro posouzení oprávněnosti nároků jednotlivých osob.

Habsburko-Lotrinkové a legitimismus

Bezpochyby největší a prioritní nárok na český trůn má dynastie, která Českému království vládla naposledy. Touto dynastií byl od roku 1780 (respektive 1745) až do roku 1918 rod Lotrinský, který známe z našich i evropských dějin jako dynastii Habsbursko-Lotrinskou. Celkem se na českém trůně vystřídalo 6 (přesněji 7) příslušníků tohoto rodu - Josef II., Leopold II., František I. (II.) Dobrý, Ferdinand I. (V.) Dobrotivý, František Josef I. a blahoslavený Karel I. (III.). K nim můžeme připočíst ještě Františka I. Štěpána, který byl korunován Svatováclavskou korunou spolu se svou ženou Marií Terezií, a byť nebývá v seznamu českých králů uváděn, přísně vzato tam - jako jakýsi "král manžel" či "spolukrál" patří, neboť mj. disponoval od roku 1742 českým kurfiřtským hlasem. Teprve 4. července 2011 zemřel ve věku 98 let náš poslední korunní princ - nejstarší syn posledního císaře a krále Karla I. - Dr. Otto von Habsburg, který již v roce 2007 předal postavení hlavy rodu svému prvorozenému synovi Karlovi. Ten by vládl jako český král Karel IV. Předpokládané panovnické jméno arcivévody Otta by patrně znělo František II. nebo František Josef II. Nárok Habsburko-Lotrinků na český trůn není nezpochybnitelný, ale je podepřen celkem neprostupnou kombinací staleté tradice, dědického a dědičného práva a také řady dynastických smluv a volebních aktů. Vzhledem k tomu, že nástupnické právo se během těch více než 1000 let rozličně vyvíjelo a měnilo - od avunkulátu na Velké Moravě, přes princip dědického práva všech mužských členů rodu za prvních Přemyslovců modifikovaný seniorátním řádem Břetislava I. Bojovného, až po zásadu primogenitury uplatňovanou od doby posledních Přemyslovců a dotvořenou principy volené monarchie uplatňované zejména v 15. - 17. stol., ale prakticky již i ve století 14. v kombinaci s dědičnými právy (Jindřich Korutanský, Rudolf I. Habsburský a Jan Lucemburský) - nelze dost dobře aplikovat na závěr se prosadivší zásadu primogenitury na celý tisíciletý vývoj v našich zemích a ignorovat postupy dřívější. Z tohoto pohledu je tedy nárok sesazené Habsbursko-Lotrinské dynastie na trůn nárokem legitimním. To však ještě není vše, jak uvidíme dále...

Legitimní jagellonská primogenitura - Habsburko-Lotrinkové

... I když totiž pomineme výše objasněný legitimistický nárok Habsbursko-Lotrinské dynastie na český trůn, tento rod disponuje ještě jedním. K jeho objasnění se však musíme vrátit do roku 1526, kdy v bitvě u Moháče vyhasl život mladého českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského. Po jeho smrti české stavy zvolily za krále Ludvíkova švagra Ferdinanda I. Habsburského (vedlejší korunní země - např. Morava a Slezsko - jej nezvolily, ale přijaly na základě jeho dědických práv) a založily tak téměř 400 let trvající vládu Habsburků a později Habsburko-Lotrinků v českých zemích. Úplně však byla tehdy pominuta práva ostatních žijících Jagellonců na český trůn. Důvod byl celkem prostý. Jagellonci tehdy již delší čas ovládali obrovské polsko-litevské soustátí a české země se nechtěly stát jeho součástí. Proto také, když byl na český trůn roku 1471 zvolen Ludvíkův otec Vladislav II. Jagellonský, jenž byl do té doby dědicem polského trůnu, musel se s přijetím české koruny nároků na Polsko vzdát ve prospěch svých mladších bratrů. Roku 1526 byl ještě naživu Vladislavův mladší bratr Zikmund I. Starý, který byl králem polským a velkoknížetem litevským. Stejně jako Vladislav II., byl i Zikmund synem Alžběty Habsburské, vnukem Alžběty Lucemburské a římského, českého a uherského krále Albrechta II. Habsburského a pravnukem římského císaře a českého a uherského krále Zikmunda Lucemburského (po němž byl ostatně pokřtěn). Dle zásad primogenitury mohl a měl dosednout po svém synovci Ludvíkovi jako Zikmund II. na český a uherský trůn a vytvořit obrovskou říši zahrnující celý středoevropský prostor - země Koruny české, země Koruny uherské, Polské království a Litevské velkoknížectví. Tato říše by sahala od Baltu na severu po Jadran na jihu, na západě by zasahovala hluboko do německých oblastí a na východě by sousedila s rodící se ruskou říší. Po smrti Zikmunda I. Starého by pak roku 1548 toto soustátí zdědil jeho jediný syn Zikmund II. August (jako český král Zikmund III.), který by mu vládl až do své smrti roku 1572. Tímto letopočtem vymírají Jagellonci po meči. Dědictví by pak přes Hedviku, nejstarší sestru Zikmunda II. Augusta, přešlo na vévody brunšvicko-wolfenbüttelské, kteří by českým zemím vládli až do roku 1735. A na tomto místě opět přicházejí na scénu Habsburkové. Ludvík Rudolf Brunšvicko-Wolfenbüttelský totiž neměl syny, ale pouze dcery. A nejstarší z těchto dcer - Alžběta Kristýna - se vdala za císaře Karla VI. Habsburského. Společně byli rodiči Marie Terezie, která pak s Františkem Štěpánem Lotrinským dala vzniknout rodu Habsbursko-Lotrinskému. A tak došlo po dvou stech letech odlišného vývoje ke spojení nároků legitimistických s nároky Jagellonců. Jagellonskou dědickou posloupnost si můžete prohlédnout zde:



Legitimní přemyslovská primogenitura - Hohenzollernové

Habsburkové však, jak již bylo výše řečeno, nejsou jedinými možnými uchazeči o český trůn. Pokud se podíváme na otázku nástupnictví přísně dle zásad primogenitury - tj. prvorozenství, zjistíme, že by historická sukcese českého trůnu byla od jistého okamžiku jiná. A to konkrétně od roku 1457, kdy zemřel Ladislav Pohrobek - poslední legitimní "Přemyslovec" na českém trůně. Jistě, ani do této doby neprobíhalo nástupnictví trůnu vždy dle zásad prvorozenství, tabulka českých panovníků by vypadala v některých ohledech jinak, ale základní linie zůstávala zachována. Ladislavem Pohrobkem však tato linie končí. Ladislav zemřel bezdětný. Měl pouze dvě starší sestry - Annu a Alžbětu. Po 14letém intermezzu vlády Jiřího z Poděbrad, který dědičný nárok na trůn neměl, nastoupil na český trůn Ladislavův synovec Vladislav II. Jagellonský - syn jeho sestry Alžběty.
Vladislav byl sice Alžbětiným prvorozeným synem (to by tedy bylo v pořádku), ale Alžběta nebyla prvorozenou Ladislavovou sestrou. Tou byla její starší sestra Anna, která se provdala za Viléma III. Duryňského. Tento muž tak měl být, dle zásad prvorozenství, v letech 1457-82 českým králem. Jelikož Vilém a Anna neměli syny, ale pouze dvě dcery, přešlo by pak dědické právo na starší z nich Markétu, jejímž manželem byl braniborský kurfiřt Jan Cicero z rodu Hohenzollernů. Ten by pak byl, pravděpodobně jako Jan II., českým králem v letech 1482-99. Od Jana Cicera a jeho ženy Markéty Saské pak vede nepřerušená přímá linie 19 generací Hohenzollernů - braniborských kurfiřtů a později pruských králů a německých císařů. Českými králi by pak byli, mj., v letech 1740-86 pruský král Fridrich II. Veliký, který po léta válčil s Marií Terezií, nebo v letech 1888-1918 německý císař Vilém II., který měl lví podíl na rozpoutání 1. světové války. Současným dědicem české koruny by pak byl Jiří Fridrich z Hohenzollernu, princ německý a pruský (* 1976), prapravnuk posledního německého císaře Viléma II. Snad je to ironie dějin, že nejpřímějšími potomky českých Přemyslovců jsou právě němečtí Hohenzollernové, ale nicméně je to nezpochybnitelný fakt.
Genealogické vyjádření této varianty dědické posloupnosti si můžete prohlédnout zde:


Ostatní varianty:

Nelegitimní přemyslovská primogenitura:

Kromě výše uvedených možností nástupnictví na český trůn, existuje ještě několik dalších. V prvé řadě by přicházela v úvahu tzv. nelegitimní přemyslovská primogenitura. Oč jde? Je obecně uznávaným faktem, že původní česká dynastie Přemyslovců vymřela po meči Václavem III. v roce 1306. Po krátkém intermezzu, kdy vládl v letech 1306-1307 Rudolf I. Habsburský, coby manžel vdovy po Václavu II., přešlo dědictví po přeslici na Jindřicha Korutanského, jako manžela dcery Václava II. a sestry Václava III. Anny, a posléze na Jana Lucemburského, jakožto manžela Anniny mladší sestry Elišky. Byla to běžná praxe, byť ani v tomto případě se léta 1306-1310 neobešla bez složitých diplomatických jednání i vojenských konfliktů mezi jednotlivými uchazeči a jejich příznivci. Nicméně, Přemyslovci tak docela nevymřeli. Roku 1306, v době smrti Václava III., žili minimálně dva muži, kteří o sobě mohli oficiálně prohlásit, že jsou syny českých králů. Jednalo se jednak o Jana VII., řečeného Volek, který byl nemanželským synem krále Václava II. a jisté Anežky (snad ze Schauenburku). Tento Jan Volek zemřel teprve 27. 9. 1351. O trůn se nikdy neucházel, věnoval se duchovní dráze. Od roku 1310 byl vyšehradským kanovníkem, od roku 1334 dokonce olomouckým biskupem. Po celý život patřil do okruhu blízkých své nevlastní sestry - královny Elišky Přemyslovny - i jejího syna Karla IV. Druhým žijícím Přemyslovcem byl opavský vévoda Mikuláš I. (* 1255/56 - + 25. 7. 1318), nemanželský, avšak legitimní, syn krále Přemysla II. Otakara a dívky zvané Palcéřík, která bývá obvykle ztotožňována s Anežkou z Kuenringu. Byl tedy nevlastním bratrem krále Václava II. a strýcem Václava III. Několik let po jeho narození se král Přemysl těšil naději, že Mikuláš po něm usedne na trůn českých králů. Nebylo by to nic tak výjimečného. V českých dějinách k tomu existoval precedens v případě Břetislava I. Bojovného, který byl synem českého knížete Oldřicha a jeho druhé manželky Boženy. Sňatek však nebyl nikdy oficiálně uznán, a to z toho důvodu, že Oldřich byl v době narození Břetislava ženatý a dokonce snad i sama Božena byla vdaná za jakéhosi Křesinu (spojení Božena Křesinova připouští jak možnost, že šlo o Boženu, dceru Křesinovu, tak také, že mohlo jít o Boženu, Křesinovu ženu). V každém případě byl Břetislav považován za nemanželského a pouze díky tomu, že byl ve své generaci jediným žijícím Přemyslovcem a že disponoval dostatečnou vojenskou mocí, aby nenechal nikoho na pochybách, že své dědictví uhájí, se stal po otcově smrti českým knížetem. Na přelomu 13. a 14. století však již byla situace ve střední Evropě poněkud jiná, než v první polovině století jedenáctého. Přemysl Otakar II. dosáhl papežské legitimizace svého syna Mikuláše s dobrozdáním, že mu nesmí být bráněno v žádných postech světských či duchovních, avšak také s dovětkem, že se těmito posty v žádném případě nerozumí dědické právo na český trůn. Z tohoto důvodu se pak Přemysl rozvedl a uzavřel nové manželství, z nějž se roku 1271 narodil budoucí král Václav II. Mikuláš sám se nikdy českým králem netituloval a nikdy také se svými nároky přímo nevystoupil. Již mezi lety 1283-1285 se prestižně oženil s Adélou Habsburskou (+ 1313), příbuznou římského krále Rudolfa I. Habsburského, a jejich potomci vládli dalších 6 generací jako vévodové a knížata opavská, ratibořská, krnovská a hlubčická až do skutečného vymření dynastie vévodou Valentinem Hrbatým 13. 11. 1521. Dědictví opavských Přemyslovců po přeslici je poněkud složité a dosud jsem je nezpracoval.

 

Potomci Jiřího z Poděbrad:

Další možností nástupnictví na český trůn jsou potomci "Husitského krále" Jiříka z Poděbrad. O tom, že by skutečně mohli nastoupit na český trůn se nikdy vážněji neuvažovalo, avšak je to jedna z možností.

Potomci Fridricha Falckého: zde

Reálnější možností české královské sukcese je linie "Zimního krále" Fridricha Falckého. Fridrich byl ve své době hlavou mocného říšského rodu Wittelsbachů. Po smrti svého otce Fridricha IV. se v roce 1610 stal falckrabětem rýnským, který patřil mezi tzv. kurfiřty - tj. říšská knížata s právem volit římského krále. Do tohoto exkluzivního klubu patřil i český král. Fridrich byl navíc zetěm anglického a skotského krále Jakuba I. (VI.) Stuarta, ikony tehdejších evropských protestantů. To byl také hlavní důvod, proč české povstalecké stavy Fridricha roku 1619 zvolily českým králem. Jeho panování bylo nicméně krátké. Z Anglie se pomoci nedočkal a bitvu na Bílé hoře prohrál. Již roku 1620 tedy přišel o českou korunu, o tři roky později pak i o zbytek svého panství v Rýnské Falci. Kurfiřtský hlas byl již roku 1621 přenesen na mladší wittelsbašskou větev vládnoucí v Bavorsku. Přestože Fridrich v českých zemích vládl jen něco přes rok, zapustil jeho rod v naší zemi kořeny hlouběji. Královské důstojenství se totiž neomezovalo pouze na Fridricha samotného, ale také na jeho prvorozeného syna Jindřicha Fridricha, kterého v dubnu 1620 český sněm přijal za budoucího českého krále (tzv. mladší král) Jindřicha II. Tento však nepřežil svého otce a zemřel již roku 1629 bez potomků. Pokračovatelem Fridrichovy linie byl jeho mladší syn Karel I. a vnuk Karel II., který však zemřel roku 1685 bez potomků. Přes jeho mladší sestru Alžbětu Šarlotu by pak dědictví české koruny přešlo na jejího manžela Filipa I. Orleánského, mladšího bratra francouzského krále Ludvíka XIV. Alžběta Šarlota se tak stala jakousi pramatkou všech dosavadních 12 generací orleánských Bourbonů. Od roku 1883 by tak českým králem byla vždy hlava rodu Kapetovců až k současnému pretendentovi francouzského trůnu Jindřichovi, který do smrti svého otce roku 1999 používal titul hrabě z Clermontu, od roku 1999 pak užívá tituly hrabě pařížský a vévoda francouzský.

Potomci Karla VII. Albrechta Bavorského: zde

Zřejmě poslední možnou variantou následnictví českého trůnu je potomstvo bavorského vévody a kurfiřta Karla Albrechta, který po smrti císaře a krále Karla VI. Habsburského vojensky napadl země, které zdědila Marie Terezie, a po dobytí Prahy se dal 7. 12. 1741 provolat českým králem. Koncem roku 1742 však Marie Terezie dobyla Čechy zpět a panování "Karla III.", který byl v letech 1742-45 jako Karel VII. také římským císařem, celkem neslavně skončilo. Karel, který odvozoval svá práva na habsburské země jednak jako přímý potomek, ovšem po přeslici, Ferdinanda I. jednak jako manžel dcery Josefa I., měl pouze jediného syna, který pod jménem Maxmilián III. Josef vládl až do své smrti roku 1777 v Bavorsku. Případné "české dědictví" by pak připadlo jeho starší sestře Marii Antonii, která se provdala za saského kurfiřta Fridricha Kristiána I. z dynastie Wettinů (z jiné větve téhož rodu pochází např. anglická královna Alžběta II., belgický král Filip I. nebo bývalý bulharský car a premiér Simeon II.) Od nich pak vede nepřerušená linie 8 generací saských králů (do roku 1918) a jejich dědiců.

© 2008 - 2015 Mgr. Aleš Matura